Vždycky mě upřímně pobaví, když si někdo myslí, že zákonem, případně rovnou represí, donutí určitou skupinu obyvatel změnit své jednání, do té doby nejen tolerované, ale dokonce považované za normu. Nedávno jsem do této pomyslné kategorie absurdit zařadila návrh z dílny ČSSD o povinném dělení rodičovské dovolené mezi otce a matku. Autorky obhajují toto „téma k diskusi“ tím, že je třeba zapojit otce víc do chodu rodiny a rozbít tradiční pojetí rolí. S tím nelze než souhlasit, bohužel se ale domnívám, že jejich přání nepadne na úrodnou půdu dřív, než doroste generace mužů, kteří budou vychováváni jako budoucí otcové.
Zákonem, nařízením ani zkrácením dávek pro matky pečující o dítě (a rodinu) muže na rodičovskou dovolenou nedostaneme, pokud o to sami nebudou stát. Tradiční rozdělení rolí máme pod kůží díky vzorům v rodině, výchově a genderovým stereotypům, které protínají náš každodenní život a se kterými se chtě nechtě setkáváme téměř všude.
K hlubšímu zamyšlení nad tímto tématem mě překvapivě přivedla školková besídka mé starší dcery. Třída dětí ve věku tři až šest let secvičila pásmo písniček a tanečků. Mezi nimi byly i dvě písničky skladatele Petra Jurkoviče s textem Jiřího Žáčka – Páni kluci a K čemu jsou holky na světě. Oba texty jsou ze sbírky poezie pro děti Vrabčí hnízdo z roku 1999. Upřímně mě to překvapilo – po prvním poslechu jsem si myslela, že jsou tak z let sedmdesátých, možná i starší.
Dovolím si oba texty Jiřího Žáčka citovat:
Páni kluci
Páni kluci jsou tu k tomu, aby byl svět veselý.
Vystartují ráno z domu, jako když je vystřelí.
Nevydrží chvilku v klidu, píšou na zeď, kdo co je,
prozkoumají Antarktidu, promění se v kovboje.
Na potoce staví jezy, loví lvy a vorvaně.
vymýšlejí vynálezy, chytí hvězdu do dlaně.
Neleknou se blesku, hromu, nevadí jim mráz a led.
Páni kluci jsou tu k tomu, aby svět se točil vpřed.
K čemu jsou holky na světě?
K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály
na toho kdo je malinký.
Aby nás měl kdo pohladit
a vyprávět nám pohádku,
proto jsou tady maminky,
aby náš svět byl v pořádku.
Chtěla bych předeslat, že nijak nezpochybňuji kvalitu literární ani hudební složky. Pochopitelně také uznávám, že mateřská role je a priori propojená s rolí ženskou. Odhlédněme ale od nadsázky a podívejme se na texty očima malých interpretů.
K čemu jsou tedy na světě kluci? K tomu, aby zkoumali, objevovali, dělali spoustu věcí, zkrátka hýbali světem. A k čemu jsou na světě holky? Pozor – ne ženy, ale holky? K tomu, aby byly matky. Tečka. Nemůžou holky zkoumat Antarktidu? Nemůžou stavět jezy? Nemůžou chytit hvězdu do dlaně? Ale můžou, jenže jsou to potom ještě holky? A pokud jim to vydrží do dospělosti, naplňují dostatečně svou roli ženy? A co kluci, můžou se smát na toho, kdo je malinký? A hladit a vyprávět pohádky? No samozřejmě, ale jsou potom ještě dost „muži“?
V tom vidím jádro problému: Páni kluci pro samé točení světem nemají prostor být tátové. A holky zkrátka celý život směřují ke své mateřské roli. Když se tohle dozvíte ve třech, čtyřech, pěti letech, vystaví vám to v hlavě určitý vzorec. A z něj se potom špatně vybředává, zákony nezákony.
Samozřejmě nenavrhuju cenzurovat dětskou poezii, jen se domnívám, že násilím aplikovat zkušenosti ze severských zemí, kde si rodiče dovolenou určenou k péči o děti dělí, nebo dokonce v tomto směru něco nařizovat či uzákoňovat, nemá smysl. Jinudy, než od těch nejmenších to nepůjde. Dokud nevychováme z kluků nejen dobyvatele, ale i tatínky, a z holek nejen maminky, ale i dobyvatelky, bude se náš svět točit na místě.